Vítejte v blázinci – naše kolektivní psychóza (kapitola první)

Jedeme v tom všichni

Pouťové atrakce mají jednu věc společnou. Bez ohledu na to, jak se vám během jízdy houpe žaludek a točí hlava, východ najdete vždy na konci. Tato analýza naší společné a individuální dysfunkce, našeho šílenství, sleduje podobnou cestu. Napřed si představíme několik větších, globálních problémů, pak podrobíme kritickému zkoumání některé z individuálních a kulturních dynamik a vše zakončíme radou, jak nalézt možné východisko, nebo alespoň jednu z cest, jak „z toho ven“.

Nikdy jsem víc nevěřil ve schopnost lidstva konečně se zbavit okovů, které jej poutají, ale (a všechno má svoje “ale”) něco takového se může povést jen za pomoci mocné očišťující síly uvědomění a porozumění. Toho je obvykle dosaženo sebereflexí, změnou postojů a touhou je uplatnit, a nakonec osvícením. Obecně převládající, ale mylnou představou je, že většinová populace není na to, aby se mohla stát uvědomělou a osvícenou, dostatečně inteligentní. Ve skutečnosti pro tento proces procitání není důležité IQ, ale tzv. EQ, neboli emoční kvocient.

Jestliže nás strach a narcistická zahleděnost do sebe sama může vést k sebedestrukci, můžeme být naopak podněcováni k emocionálnímu a duševnímu zdraví – alespoň pokud se nebudeme obracet k našim politikům a společenským vůdcům a spoléhat se na ně. Zkrátka nemůžeme přesouvat zodpovědnost za náš život na ostatní; tím se pouze stáváme zranitelnými vůči manipulaci a vydírání. Neexistuje žádné jednoduché řešení, žádná kouzelná hůlka, která by mávnutím vše napravila a umožnila nám vrátit se k našemu pohodlnému šílenství. Cesta každého z nás je hluboce osobní zkušeností a přestože o směru není pochyb, do cíle nakonec dorazíme každý trochu jinudy.

Snadnějšího způsobu není, zkratku skrz bludiště bychom také hledali marně a nikdo jiný to za nás neudělá. Tohle vím, protože jsem sám musel dlouze a často obtížně překonávat nejrůznější překážky, ať už ty, které jsem před sebe stavěl sám, nebo ty, které přede mě stavělo moje okolí, společnost a stát. Vyzkoušel jsem všechny možné cesty, jak se s nimi vypořádat, až jsem se nakonec ustálil na té jediné, která vedla k východu. Už jen tohle by mělo být pro mnohé povzbuzující, protože ještě několik let zpátky jsem žil v domnění, že cesta ven neexistuje.

A nejsem sám, protože řada lidí, se kterými mluvím, se stále cítí bezradně. Otázkou (alespoň v mé mysli) už není, zda se vůbec můžeme zachránit, ale jaký postup musí být následován, abychom dosáhli takových trvalých změn, které by zabezpečily nejen přežití, ale také růst a prosperitu. Nevykládejte si to ale špatně; bude to bolet, ať už uděláme cokoli. Bolest však není jen součástí zániku, ale také léčby a my máme na výběr.

Plavba kanálem života

Odpovědi jsou až klamně jednoduché a řada lidí je proto bude mít problém přijmout. Jsme totiž vedeni k víře, že složité problémy vyžadují složitá řešení. Nic přitom nemůže být dál od pravdy. Když člověk zjistí, že si pod sebou podřezává větev, pravidlem číslo jedna je přestat řezat. Protože nám bylo celý život vštěpováno, že řezání je to, co děláme, je téměř kacířské uvažovat nad něčím jiným. Když zvážíme, jaký prospěch mají z našeho omezeného přístupu „jistí vybraní“, měli bychom v rámci hledání únikového východu zpochybnit vše, v co věříme.

Jak je u mých textů obvyklé, žádám čtenáře, aby je pokud možno četli celé, ve správném pořadí a ponechali jednotlivým sekcím jejich kontext. Rozčlenil jsem tuto esej pro snadnější čitelnost do několika částí (v tuto chvíli pěti), ale svůj cíl splní pouze tehdy, pokud bude čtena jako souvislý tok myšlenek. Doporučuji proto číst jednotlivé části popořadě, protože tu nejde o 5 nezávisle na sobě stojících článků, ale o jeden článek, rozdělený do pěti menších.

Jednotlivé části bez znalosti těch předchozích nemusí nutně dávat smysl. Nemusí nakonec dávat smysl vůbec, ale za svoje šílenství jsem zodpovědný pouze já sám. Vy si s tím poraďte, jak dokážete. Celý tenhle nesmysl začal jako jedno až dvoustránkový komentář, ale rychle narostl do obřích rozměrů. Berte to, jako že šílenec vede šílené a při tom rozšiřování obzorů se bavte.

Můžu též navrhnout, abyste každou část přelouskali dvakrát? Je to moje oblíbená praxe, když čtu něco nového. Při prvním čtení vyvstanou všechny námitky, s nimiž přijde moje ego, což odhalí moje hluboko zakořeněné předsudky a naočkované názory. Ego vždy brání moje vědomí před kognitivní disonancí – vnitřním rozporem, který nevyhnutelně nastává, když o něčem získám nové, protikladné poznatky.

Moje ego mi lže a tyto lži pak ochraňuje bolestí z kognitivní disonance. První čtení tedy spustí všechny tyhle automatické obranné mechanismy a udělá místo pro čtení druhé, které už hovoří přímo k logickému, zdravému rozumu a k těm částem vědomí, zodpovědným za empatii. Na třetí opakování přijde, pokud se mi text opravdu líbí a já si ho chci ještě jednou užít. A samozřejmě se i ujistit, že jsem se novým myšlenkám a přístupům řádně přizpůsobil.

Všimli jste si někdy, že když něco čtete podruhé, často nacházíte slova, věty, někdy dokonce celé odstavce, které jste z nějakého důvodu poprvé vynechali? Je úžasné, jak nás naše ego dokáže zaslepit. Vzhledem k tomu, že tato esej se zabývá věcmi, které tak úplně nepatří mezi obecně převládající většinové mínění, očekávejte takových (v)pádů ega hned několik.

Zároveň v pozdějších částech eseje doplavu poměrně daleko od břehu běžně akceptovaného pojetí „reality“, takže možná nejednou ztratíte směr a na prstech se vám udělají varhánky. Dobrou zprávou je, že v těchto vodách začínám čím dál častěji narážet na fyziky a různé další vědce, kteří se také zabývají diskusemi o tom, “co je realita“, což je území, které pro sebe měli po staletí vyhrazeno filosofové. Takže alespoň nebudeme šlapat vodu sami.

Hodný, zlý a ošklivý

V pohádkových světech, jako je Disneyho Kouzelné Království nebo Baumův Čaroděj ze země Oz, je vždy snadné rozlišit dobro od zla a lež od pravdy. Takové příběhy se obvykle hemží rohatými ďábly a ohnivými draky, případně plyšovými mluvícími králíčky a létajícími opicemi. Jsme odkojeni bájemi a pověstmi o rytířích na bílém koni a princeznách s dlouhými zlatými vlasy, jejichž původní funkcí bylo poučit nás o životních moudrech a varovat před nástrahami a nebezpečenstvím.

Moderní mýty a pohádky ale pouze zamlžují, agitují a chlácholí. Jen zřídka zpochybňujeme to, co každodenně prochází našimi pěti (šesti) smysly. Pokud se čerstvá informace alespoň trochu shoduje s tím, co jsme v nedávné době zkonzumovali, přístup je bez valného kritického zhodnocení povolen. Prostě to neřeš, vole, dyť se toho na tebe valí mraky. Jak by nám mohlo uškodit pár sitkomů a thrillerů, nebo dokonce zprávy? Přece poznám, když mě někdo vodí za nos, ne?

Většinu z nás nikdy nenapadne, že mnoho z toho, co “víme”, ve skutečnosti nemá reálný základ, ale je vlastně jakousi sdílenou iluzí, nevyřčeným porozuměním a mlčenlivou shodou mezi lidmi. Současnou podobu světa ochotně přijímáme a jednáme podle ní jednoduše proto, že nikdo neuvažuje nad alternativami. Někdo přece hlídá krám, že jo? Počínaje pátým šestým rokem života (podle některých snad ještě dříve) jsme vrženi na nekonečný běžící pás a jsme ujišťováni, že je to normální, přirozené a že se to od nás čeká.

Všechno, co vím, vím proto, že mě to naučili rodiče a učitelé, moje vláda a celospolečenská propaganda mě v tom utvrdily a televize a internet v tom utvrzování dál pokračují. Kdo by tváří v tvář tak ohromné váze důkazů pochyboval? Jsme neustále ujišťováni, že je to všechno jasné jako facka. Navíc, každý okolo nás věří - snad jen s malými obměnami - v podstatě tomu samému. Všichni se přece nemůžou mýlit! Tak to neřeš a přizpůsob se.

Při detailním přezkoumání ale zjistíme, že řada z toho stojí na důkazu kruhem, kdy A podporuje B, které podporuje A, které podporuje B. V těch vzácných případech, kdy protikladná informace vnikne do systému a vyplaší naše povědomí, je rychle zavržena jako nepravděpodobná odchylka od normálu nebo jako překlep. Bláznovství a šílenství – pro choulostivější povahy lze použít jemnější výraz “dysfunkce” – je vždy sebepotvrzující, sebezáchovné, sebereprodukující a nestrpí žádný odpor. Ve své formě a funkci je zcela prosté.

Svět, ve kterém žijeme, bohužel není tak černobílý, jak se nám naše knížky, média a významné osobnosti snaží naznačit. Místo toho kamkoli pohlédneme, nevidíme nic než nejrůznější odstíny šedi, jako dusivý prach, který padá a usazuje se v každé rýze a štěrbině. To není příliš uspokojivé, že? Kde jsou ty jasně stanovené hranice, kde dobro začíná a kde zlo končí? Kde jsou ti zářiví superhrdinové, od kterých bychom pak odlišili temné zloduchy? Pod vrstvami šedi je od sebe zkrátka nedokážeme vždy rozeznat.

Už vidím jasně, šedá je pryč (I can see clearly now, the gray is gone.)

Ale počkat, myslím, že vím, jak skrz tenhle zákal prozřít. Stačí jen trochu přizpůsobit své vnímání a nasadit svým smyslům nový pár brýlí. Podobně jako u starých černobílých televizí jsou našimi nejdůležitějšími čudlíky na ovladači, který máme přímo mezi ušima, jas (v angl. orig. brightness, které má rovněž význam „bystrost“ - pozn. překl.) a kontrast (contrast, též „porovnání“ či „rozpor“ – pozn. překl.). Jejich použitím si můžeme všechno pěkně zostřit. Já budu klaďas a všichni ostatní ti špatní. „I can see clearly now, the gray is gone. It’s gonna be a bright bright sun-shiny day.“ (parafráze na známý song Johnnyho Nashe, potažmo Jimmyho Cliffa – pozn. překl.)

Často opakujícím se motivem v nejrůznějších článcích a komentářích je zlostné odsuzování všech těch (nikdy „našich“, ale „oni“, „jich“ a „těch“) zlých bankéřů a korporací, kolaborantských masmédií, servilních veřejnoprávních autorit a zkorumpovaných vládních úředníků z nejvyšších pater. A nesmíme samozřejmě zapomenout na oblíbené tupé stádo plebejců – lidové masy. Stěžujeme si, že jsou všichni zapojeni do nevídaných (alespoň v moderních dějinách) krádeží, jdoucích přes mrtvoly, a do zuřivého krmení těch samých lidových mas. A nějakým záhadným způsobem jsme zrovna my jiní, odtrženi od mas a zločinců, jen protože máme pocit, že si to uvědomujeme a rozumíme tomu.

Říkáme si, že tohle všechno je samozřejmě řízeno vládnoucími silami, zbaběle se schovávajícími za těžkými závěsy našeho kontrolního systému. Jsou to oni, kdo tahá za páky a provázky, kdo nás zotročuje „fiat“ měnou (úředně vytvořenými, ničím nekrytými penězi – pozn. překl.), kterou nám navzdory naší vůli nutí bankéřská klika. Tady je důkaz, černé na bílém.

A tohle všechno klidně může být pravda. Vlastně věřím, že řada z toho pravdou skutečně je. Ale je téměř nepodstatná ke vztahu k té jediné věci, kterou mnozí z nás v tomhle špinavém bordelu hledají. Přestože články a komentáře toto příliš často nezmiňují, ty velké nezodpovězené otázky jsou v této katastrofální situaci naprosto základní. Proč se tohle děje? Jak „jim“ to může procházet? Co v lidské povaze způsobuje, že už od dob Ježíše, syna Božího, tenhle koloběh chamtivosti a korupce vždy postupně graduje k vrcholu a pak opadne, aby se v zápětí mohl donekonečna opakovat?

Kdy konečně pochopíme, že “oni/jich/těch” nic nevyřeší a že je na nás, abychom šli sami příkladem, tak aby nás naši vůdci mohli následovat? Největším paradoxem toho všeho je ten podvědomý předpoklad, že samotný stroj by fungoval docela dobře, jen kdyby ty šílence někdo odstavil od řízení. Ale kdo je na ta místa dosadil a nenahradí je poté jen další, noví? Nezpochybňujeme základní systémy, jen chyby jednotlivců a mechanismů, kterých si povšimneme. Zatímco bomba stále tiká, my kroutíme s drátky a hrajeme si s lepicí páskou, nehledě na zřejmé nebezpečí.

S naprostou určitostí vás ujišťuji, že já všechny odpovědi nemám. Ale se stejnou určitostí vás ujišťuji, že tyto odpovědi nikdy nenalezneme, dokud si tyto otázky nepoložíme a dokud nad nimi nebudeme bádat, a nejen to – musí se tak stát otevřeně a upřímně. V šíleném světě nikdy nepřevládne zdravý rozum, dokud si neposvítíme na svoji vlastní šílenost. Jinak se veškerá naše snaha stává pouhým konejšením divoké šelmy, až do té doby, dokud tento cyklus neskončí a nový kolotoč šílenosti, v kterém se lidstvo obrátí samo proti sobě, znovu nezačne. Laskavý čtenář si jistě může stěžovat, že žádám příliš, že problémy jsou příliš velké a mocnosti příliš silné. Nechť však zváží, že se nám to tak může zdát právě proto, že to vnímáme jako jeden obrovský problém. Zdání ale klame.

Ikony šílenství

V této eseji používám slova jako „šílený“ nebo „bláznovství“ nejen proto, abych upoutal vaši pozornost, ale protože si také myslím, že to jsou nejpřiléhavější výrazy. Největší problém, spojený s jejich užíváním, je, že všeobecná představa o šílenosti byla utvářena romány a televizí. Když člověk vidí nebo slyší slova jako „šílenost“ nebo „bláznovství“, většinou si představí sériového vraha, jak napřed náhodně sleduje svoje oběti, aby je posléze rozsekal na kousíčky. Nebo mu přijde na mysl naprosto dysfunkční chovanec ústavu, kterak stočený do klubíčka žvýká antipsychotika a sliny mu odkápavají z úst. Naše popkultura je těchto obrazů plná až po okraj, od Mechanického Pomeranče až po Freddyho Krugera z Noční Můry v Elm Street. Pro potřeby této eseje si tyhle obrázky vymažte z hlavy, protože naše kolektivní šílenství má mnohem přístupnější a společensky akceptovatelnou tvář.

Přes tyto problémy s asociacemi budu nadále tato slova opakovaně používat, protože čtenář musí pochopit, že tím myslím vyšinuté, ne zcela uvědomělé konání, jenž se obvykle neslučuje s dlouhodobým přežitím jednotlivce. Některé výrazy, nacházející se v definicích slov „bláznivý“ a „šílený“, dál pomáhají vysvětlit mnou míněný význam: mentálně narušený, extrémně pošetilý či nerozumný, neopatrný, iracionální, zmatený, extrémně impulsivní, nespolehlivý, prudce nepraktický, neuvážený, nebezpečný, smyslů zbavený, nezodpovědný, nepříčetný, maniakální, zlostný nebo rozladěný. Obrázek si udělejte sami.

Očekávám, že odpověď čtenářova ega na obvinění ze šílenosti může být okamžitá, fyzická a dost možná i urážlivá. Žádám vás, abyste se prvotní reakcí nenechali ovládnout a pochopili, že šílenství má mnoho podob, včetně té vysoce funkční a společensky způsobilé. Jestliže jste došli až sem, dočtěte to celé. Bude to bolet jen do chvíle, než najedou ta antipsychotika.

Náš kulturní blázinec – seznamte se s mašinerií

Tohle ekonomické, společenské a politické zvěrstvo, kterého jsme nejen svědky, ale přímými účastníky, není jejich šílenství, je to naše šílenství; individuální, společné a kulturní. Tohle naše šílenství se navenek projevuje v jednotlivcích a skupinách; do určité míry v každém z nás. Vězíme až po krk v šílenství, podobně jako je zoufalá postava z řecké nebo shakespearovské tragédie pohlcována rozzlobeným bohem, ďáblem nebo jiným zlým duchem. Katastrofa dneška je souhrnným projevem, vyjádřením, odrazem a symptomem všech lží, polopravd, výmyslů a sebeklamů, které naše společnost nechává nedořečené, nediskutuje o nich, tutlá je, odsunuje je z výhledu a zametá pod koberec.

Naše vnitřní dysfunkce, která nás osobně zcela jistě ovlivňuje, se skrz nás navenek projevuje ať už individuálně nebo kolektivně a různým způsobem a mírou. A někdy se soustřeďuje do jistých lidí a/nebo kolem různých skupin. Ještě přesněji, naši společnou šílenost vyjadřují a představují jistí lidé a skupiny lidí. Zní to příliš přitažené za vlasy? Proč je tak jednoduché rozpoznat šílenství někoho jiného nebo vidět, že skupina lidí jedná šíleně a pošetile a nevidět to v nás samých nebo v celé naší kultuře? Proč nedokážeme rozpoznat, že sami můžeme stejně tak projevovat šílené nebo labilní tendence jako ti, na které ukazujeme? Míříme prstem pryč od nás samých, abychom popřeli příčinu problému?

Jak to, že tak lehce přijmeme koncept stádního smýšlení, tedy že lidé, ať už shromáždeni v davech nebo rozptýleni po světě, dokážou jednat jako jeden muž (např. na kapitálových trzích), a přesto tento samý koncept odmítáme, když jde o bláznovství, šílenství nebo dysfunkčnost? Jak to, že tak snadno akceptujeme frázi “Svět během druhé světové zešílel” a neuvědomujeme si, že to bylo naše individuální šílenství, které jsme my a celý svět vyjadřovali? Proč z „nich“ vždycky sami sebe vylučujeme?

Možná, že to sdělení přijímáme, ale už nevíme, jak se nás týká. Znám několik lidí, kteří si snadno připustili myšlenku, že svět se mohl/může/mohl by zbláznit, ale nikdy ne oni sami. Říkáme tím tedy, že blázen je každý kromě nás? Pokud ano, není právě to, že máme pocit nedotknutelnosti a výjimečnosti, kdy se nám zdá, že stojíme stranou toho, co sužuje celý svět, průvodním jevem naší dysfunkce? Zdá se, že nám nějaký závažný mentální a emocionální blok brání v tom, abychom viděli, co je nad slunce jasné. Je to naše ego, které nám zatemňuje mysl a zabraňuje nám v uvědomění, jak už jsem psal v jednom z předchozích článků.

Právě díky naší intelektuální a emocionální rozpolcenosti a dostatečné míře sebeklamu, jsme schopni si namluvit, že jsme v pořádku. Často jsme k tomuto sebeklamu pobízeni vnějšími vlivy, které tyto bludy šíří z manipulativních důvodů. Jedním ze způsobů je zobrazování jedinců, kteří se od nás zjevně a úmyslně liší. S takovými se máme dobrou šanci porovnat především díky televizi a internetu. Ale ne příliš dlouho, mohlo by to v nás podnítit sebereflexi. Tento kontrolní systém tedy spoléhá na letmé pohledy, které uspokojí naši potřebu cítit se nadřazeně, a tím pádem výlučně, aby před nás poté mohl předložit další manipulativní obraz.

Česko hledá Superstar aneb utužování kulturního šílenství

Zvažte, že klíčovou součástí talentových “soutěží” typu Superstar, je série úvodních dílů, v nichž se před námi producírují řady nejrůznějších šašků a bláznů. Když se k tomu přidá umělý smích, přímo nás to nutí si z těch pitomců pro jejich méněcennost a nepřizpůsobivost dělat legraci. Utěšujeme se přitom vlastní normalitou a správností procesu homogenizace. Tento koncept jako kdyby vypadl ze stránek románu “1984”, kdy jsou lidé pomocí principu “osel a mrkev” každodenně naháněni do pracovních kójí.

Mrkev představuje společenské přijetí do přívětivého hnízda, kde je groupthink (syndrom skupinového myšlení) odměňován a uniformitě a podobnosti se tleská. Hůl, na které mrkev visí, pak znamená veřejné zesměšňování čehokoli, co hnízdo považuje za nenormální, a tedy podlidské, a co proto nemůže být jeho součástí. Nechat se vypovědět z hnízda je nemyslitelné, žít v zavržení je horší než zemřít. Vidíte, jak nenormální ta zpívající a tancující individua v Hvězdné pěchotě jsou? Jen blázen by šel do televize dělat ze sebe vola.

Mezi šašky jsou pečlivě přimícháváni skrytí talenti, dosud nevybroušené diamanty, kteří vypadají zrovna jako vy nebo já. Naše průměrnost je v nás utvrzována, protože tyto budoucí hvězdičky vypadají docela obyčejně; jako někdo, koho zrovna přitáhli z ulice. “Podívej, táto, další otrok, co se dostal ven. Mohla bych taky, kdybych víc cvičila na klavír a nechala is trochu zvětšit prsa. Kdybych si teď v práci vzala nějaké ty přesčasy…”

Nepřekvapilo by mě, kdyby někteří z talentovanějších soutěžících byli do programu nasazováni přímo producenty. Způsobů je celá řada. Ať už je to jakkoli, výsledek má kýžený efekt; úžasně talentovaní ale tragicky a neférově ignorovaní muži a ženy (neviditelní nýmandi jako vy nebo já) jsou konečně objeveni, jejich skryté vlohy rozpoznány a celým světem legitimizovány. Prorazili a zprostředkovaně tak splnili tajné sny každého člověka, který se na jejich cestu vytrvalosti a odříkání se slzou v oku díval na své padesátipalcové full HD LCD televizi.

A Hvězdná pěchota je poté, co byla napřed svlečena do naha a dána na pospas zuřivému davu ke kamenování, vyvržena z hnízda jako nežádoucí odpad. Její úloha je u konce, její bezcennost potvrzena. V následujících dílech pak sledujeme, jak ony kdysi skryté, neopracované démanty postupují dál (pozorně si všímejte, jakou proměnou díky nejrůznějším vizážistům, maskérům a hlasovým profesorům procházejí), necháváme se jejich poutí strhnout a živíme svou fantasii, že tohle bychom někdy mohli být i my. Náš vpravdě božský vzestup do záře oslněného publika nám dává pocit nadřazenosti, zatímco si hovíme ve své průměrnosti.

A nesmíme opomenout sms hlasování – tak krásně demokratický způsob, který nám dovoluje účastnit se korunovace další umělé Superstar. Asi jsem opravdu zpívajícím bláznem, když mě moji bližní otroci zvolili na trůn. Genialita Česko Hledá Superstar nespočívá v hudbě nebo kostýmech, ale v kouzlech, která se dějí ve střižně, a ve zmanipulovaném hlasování.

Co Goebbels a reality show?

Pro velkou popularitu televizních “reality” show existuje velmi dobrý důvod. Při sledování běžných filmů a seriálů jsme ponoukáni k tomu, abychom realitu vypustili z hlavy, a přestože na vědomé úrovni víme, že to, na co se díváme, není skutečné, podvědomě to nerozlišujeme. Ale “reality” show je skutečná, nebo ne? Nejenom, že by se to mohlo stát, ono se to doopravdy děje. Není reálnost tím, o čem přece “reality” show je?

Ačkoli chápeme, že každá “reality” show má předem danou choreografii a je komplikovaně inscenovaná, tak přesto vytváří iluzi skutečnosti. Diváci se proto nechávají strhnout příběhem účastníků, kterak se z nevzhledných housenek stávají motýli, a do smyšlených postav se vciťují s mnohem větší intenzitou, než bylo kdy předtím považováno za možné. Goebbels, který byl až doteď považován za mistra “Velké Lži”, se musí samou závistí obracet v hrobě. A vy jste si mysleli, že se tu hledají noví zpěváci a nebo soutěží, kdo nejdéle “přežije” na tropickém ostrově.

Tato metoda kulturního podmiňování je vysoce účinná i v případě, že si divák tento motiv uvědomuje. Stačí, když je člověk nespokojený s vlastním životem a hledá jeho smysl a pochopení ve svém okolí místo v sobě. A čím vyšší IQ a příjem daného jedince, tím vyšší pravděpodobnost, že budou hledat; zvlášt ti, které už začíná unavovat konzumní společnost.

Někteří si začínají uvědomovat, že jsme vedeni k víře, že štěstí nám může přinést pouze nové auto nebo iPhone. Ale kam obrátit svůj zrak, když celé hnízdo jej upírá směrem k televizi? Není nakonec účelem Superstar informovat nás o tom, co je přijatelné a co ne?

Schválně se podívejte na demografické složení diváků Superstar (autor samozřejmě mluví o verzi American Idol, ke které jsou zřejmě taková data k dispozici; předpokládám, že podobná budou i u nás, přestože jsem je nenašel – pozn. překl.). Průměrný divák tohoto pořadu není většinový v téměř žádné statistice, počínaje vyšším IQ a nadprůměrnými příjmy. To jsme vy a já, vážení, ne ten průměrný dělňas Pepa, v nátělníku srkající plechovku piva na gauči, na kterého tak rádi ukazujeme jako na  problémové voly v tupém stádě. Ti volové jsme my.

Neptej se a mlč

Jako jednotlivci i jako kultura a společnost jsme nemocní jen tak jako naše nejhlubší, nejtemnější tajemství a lži. A všechny tyto pohřbené a nevyřčené falešnosti nás obklopují jako jedno obrovské neprozkoumané a neoznačené minové pole. Navíc lži, které sami sobě vzájemně namlouváme a děláme, jako kdyby žádné minové pole neexistovalo, ještě přidávají na neupřímnosti, se kterou a v které žijeme. Rozkládají se uvnitř naší duše a jako hejna kobylek požírají naše zdroje a ničí vnímání. 

Napadlo vás někdy, proč je zpověď – zbavení “duše” tíhy předchozích hříchů - tak léčebná a očistná? Jak jinak, když lež a sebeklam narušuje harmonii těla a ducha? Nemluvím tu o náboženství, ale o vnitřní rovnováze. Jestliže člověk věří v osobnostní vývoj, nenapomáhá snad důsledná upřímnost dlouhému a zdravému životu? Když se budeme snažit probíjet se džunglí života, pravděpodobně dlouho nepřežijeme, pokud budeme popírat závažnost situace a nevšímat si toho šavlozubého tygra stojícího vedle nás.

Záleží tedy na tom, zda jsou nebezpečí fyzická nebo duševní, když následky jsou nakonec stejně těžké? Nějaký čas jsem strávil studiem domorodých kultur a jen málo z nich (jestli vůbec nějaké) si vytvořily tak neupřímné a podvodné prostředí jako my dnes. Tyto domorodé kultury vzkvétaly po stovky nebo dokonce tisíce let a mnohým z nich by se stále dobře dařilo, pokud by nepřišly do kontaktu s námi. Moje dětská učebnice (sepsaná “vítěznou stranou”, jestli na tom záleží) tvrdila, že jsme přišli v míru. Chtěli jsme mít všechno. Co je na tom tak špatného?

Naše kultura ctí slávu a svátost Boha a lidství. A pořád dokola si to připomínáme, zatímco si prosekáváme cestu jednou kulturou za druhou v zoufalém pokusu zbavit svět rakoviny, kterou pro nás jejich příčetnost a harmonie se sebou samými představuje. Zesměšňovali jsme jejich medicinmany a šamany a nazývali je primitivními kouzelníky a jedním dechem sami utráceli posedlé zlým duchem a pálili čarodějnice. Jejda, řekl jsem to příliš nahlas? To je přece rouhání, za které můžu být potrestán buď upálením na hranici nebo vyhnanstvím z hnízda.

Domorodý šaman byl zdaleka nejdůležitějším členem jejich kultury, protože léčil nemoc, o níž věřili, že může mít původ ve vzájemné nerovnováze duše, těla a mysli. Šamané zároveň určovali směr, kterým by se, ať už jednotlivec nebo celý kmen, měl podvědomě ubírat, když své bližní učili o neodmyslitelných nástrahách a nebezpečích uvnitř každé kultury, která se rozhodne uctívat sama sebe nade vše ostatní. Varovali své soukmenovce před rizikem nekonečného hromadění a nadvládou ega, která zastíní harmonii se světem, s nímž musí koexistovat, nebo v něm zaniknout.

Jejich duchovní a kulturní historie často sahaly až tisíce let zpátky a čerpaly ze starodávných moudrostí a životních filosofií, které časem prokázaly svoji platnost. To bylo patrné jak z jejich zdravé existence, tak z prostředí v němž žili; nikoli “na něm” nebo jemu navzdory. Z mého pohledu to vypadá jako hluboká a vzácná moudrost, která je ale právě tím důvodem, proč byli co nejrychleji povražděni. Byli to kacíři a na evropský a americký kulturní virus by působili jako antibiotika. Nemohli jsme se ani pokusit o nějakou asimilaci a radši se spolehli na staré prověřené vyhlazování.

Kill baby kill

Ani jako jednotlivci ani jako kultura prostě nemůžeme ničit život, ať už lidský, zvířecí nebo rostlinný, v takovém množství a takovou rychlostí, aniž bychom si přitom nepíchali denní dávku lží a sebeklamů určených k utišení bolesti z naší zvrácenosti a šílenosti. Skutečně obsáhnout, alespoň s minimální dávkou empatie, veškerou smrt a zkázu, kterou jsme naší rukou vykonali, by znamenalo okamžitý konec. Říkám si, jestli to je ten  důvod, proč se mrtvá těla našich vojáků vrací domů o půlnoci a masové vraždění je televizí a dalšími masmédii cenzurováno, nebo v nich zcela chybí.

Na tohle zcela určitě nemám žaludek a tuším, že vy taky ne. Přestože chápu, že nemůžu toužit po ženě a dceři mého souseda, nedělá mi problém prahnout po jeho ropě a dalším přírodním bohatství. Jako společnost tedy zajišťujeme, abychom se – zatímco z domova vysíláme své odchované šílence, aby dohlédli na sousedův zánik - u toho příliš nepostříkali od krve a smrt od nás zůstala v bezpečné vzdálenosti. Kill baby kill.

A pomalu ale jistě, za pomoci notné dávky sebestředné propagandy, je odlidštění těch “divokých a primitivních ras” (dnes se jim říká teroristé) završeno a naše obyvatelstvo  nakaženo krvežíznivostí a materiálním poblouzněním. A dál už to znáte; ale nečekejte, že tuhle verzi najdete v jakékoli řádně schválené učebnici dějepisu.

Naši kulturu sužují školní přestřelky, sérioví vrazi (ať už sponzorovaní vládou či ne) páchájící masové vraždy, státem podporovaná genocida, obezita a polykání prášků na ztlumení emocionální a duševní bolesti. A samozřejmě nesmíme zapomenout na všeobjímající, bezmyšlenkovitý konzum, jehož funkcí je zaplácnout emocionální a duševní prázdnotu, kterou ale hmotné statky nikdy nevyplní. Ale aspoň to můžem’ zkoušet, ne? A to se považujeme za příčetné.

Šaman byl léčitel v tom nejširším slova smyslu a zároveň duchovní vůdce a zdroj moudrosti pro celý kmen. Duševní vyváženost a fyzické zdraví domorodých kultur na šamanovi přímo závisely. Jakmile zanikli, a všechny duchovní kořeny tak byly vyvráceny a zničeny, přeživší domorodci rychle podlehli šílenství Evropanů.

Napadlo vás někdy, proč je tolik příběhů o prvních evropských a amerických osadnících, kteří z vlastní vůle žili v těchto “primitivních” kulturách? Jakmile se tito přistěhovalci (bílí muži) do těchto kultur zcela asimilovali, proč řada z nich chtěla zůstat nebo za své setrvání u adoptivní kulturní rodiny dokonce bojovat proti svým starým spoluobčanům? Tito adoptovaní hovořili o tom, že se v životě nikdy necítili šťastnější a že poprvé ve svém životě se cítili být v míru, ať už se sebou samými nebo se svým okolím.

Jak se tohle mohlo stát v kultuře, která údajně neměla modernímu světu co nabídnout? Jak tyto “zpátečnické” kultury vůbec mohly takzvaným “civilizovaným” Evropanům a Američanům nabídnout něco, co by bylo přitažlivější než to, co už měli? Je možné, že naše kultura nám o těchto věcech lhala a možná nejen o nich? Může být pro nás naše kultura nezdravá, nebo nás dokonce zabíjet? Je možné, že nás naše vlastní kultura pro potřeby druhých zneužívá, že tohle není pro lidstvo přirozený stav a že to znepokojení, které cítíme, je zdrojem naší šílenosti?

Považuji za všeříkající, že mezi severoamerickými Indiány je v této zemi (USA - pozn. překl.) nejvyšší výskyt alkoholismu a drogové závislosti. Dává to smysl, protože jakmile byli odtrženi od kulturní podpory a obranných systémů, šamanů a původního zdroje síly a duševního zdraví, nezbývalo jim než uchýlit se k nějaké náhražce. Zkuste si představit, jak by vám bylo, kdybyste navštívili nebe a cítili vřelou náruč plnou míru a štěstí, jen abyste z ní v zápětí byli násilím vytrženi a za bezmocného křiku šoupnuti do pekla. Možná by potomci domorodců mohli ve spolupráci s našimi technologickými Bohy hledat pro jejich duševní neštěstí a mentální chorobu řešení. Víte co; vsadím se, že na to existuje nějaká aplikace.

Welcome To The Insane Asylum - Our Collective Psychosis (Chapter One)